Maroko - země mého mládí

Maroko má pro mě zvláštní význam. V mém životě totiž sehrálo důležitou, možná zásadní roli. Díky Maroku umím francouzsky, díky Maroku jsem měl možnost cestovat způsobem, o kterém se v té době mnoha lidem ani nezdálo. Díky Maroku jsem se stal cestovatelem proti své vůli. A díky tomu jsem byl zřejmě předurčen osudem mít jednou cestovní kancelář - a po zbytek života čerpat z těchto základů, které mi život nadělil.
V roce 1988, za hluboké totality, jsem se v 6. třídě základní školy dozvěděl, že končí moje závratná kariéra hokejisty, že opouštím své kamarády, spolužáky, spoluhráče a že se naše rodina stěhuje do Afriky.
Dobrodružství bylo umocněno faktem, že jsme se chystali, coby slušná, socialisticky vychovaná rodina, opustit naše západní hranice. A protože mám rodiče dobrodružné povahy, vyrazili jsme místo na letiště na parkoviště před naším panelovým domem. Naložili jsme tehdy slušné zahraniční vozidlo Simca Talbot a do Maroka jsme vyrazili autem.
Popisovat všechny šoky, pocity, zážitky a dobrodružství této cesty by vydalo na tlustou knihu. Vidím naše vytřeštěné oči v německých obchodech, krásné a divoké pláže ve Španělsku, nekonečné pomerančové plantáže plné ovoce, které bylo silně podpultovým zbožím. Slyším šílené vlny Atlantiku za bezesných nocích ve stanu na opuštěném marockém pobřeží i tlumený hlas Muezzina z marockých mešit. Na tyto věci prostě nezapomenete.
Faktem zůstává, že po týdnu cestování jsem se ocitl poprvé v Marockém království.
Psal se rok 1988 a Maroko bylo úplně jinou zemí, než je nyní. Na ulici jsme byli rozhodně největší atrakcí (dokonce lepší, než projíždějící kolona krále) a v malém městečku Settat na polovině cesty mezi Cassablankou a Marrakeší jsme byli jednou z pěti cizozemskych rodin.
Můj život v Maroku se odehrával v bytě 3+1 v okrajové čtvrti této zapadlé končiny. Dálkově jsem studoval základní školu a vše ostatní mě učila Africká realita, včetně krátké, ale nezapomenutelné docházky do místní základní školy. Tady už jsem byl bílý jenom já a moje sestra. Ostatní zahraniční děti měli svou francouzskou školu.
Dodnes si pamatuju na slovo "hračky", které jsme řekli na dotaz místního učitele angličtiny na dotaz, jak se to řekne česky. A na burácivý smích celé místní školy, neboť stejný výraz v arabštině nejspíš znamená něco velmi velmi sprostého.
Během rok a půl dlouhého pobytu jsme poznali a projeli věku část Maroka od jeho Ceuty na severu, až po Agadir na jihu. Jediné, co jsme nestihli byl výstup na nejvyšší horu a zároveň nejvyšší horu Severní Afriky a Velkého Atlasu. Jebel Toubkal (4167 m).
Dnes, po neuvěřitelných 31 letech se vracím na místo činu. Je to jako bych se vracel domů - tak hluboko se mi dětství v této zemi vrylo pod kůži. Až se mi to nechce věřit.
Dnes vyrážíme s mou cestovní kanceláří doplnit chybějící střípek k poznání. Cílem je vystoupit na Jebel Toubkal (4167 m). Naše cesta začíná transferem klientů na letiště ve Vídni. Letecká doprava naši původní týdenní cestu zkracuje na 3,5 hodiny letu. Poslední část letu vede nad Španělskem, Gibraltarem a přes severní Maroko klesáme na letiště v Marrakeši. Panuje jasné počasí a v květnu ve městě hlásí téměř 40 C...

Čtěte příště - první den v Maroku