Everest trek - z Thame do Ghat

Nevím přesně proč, ale na základě nějaké dezinformace získali všichni dojem, že dnes to bude docela pohodový den. Opak je pravdou. Čeká nás další noční pochod. Ráno v Thame je úžasné. Škoda, že fouká, protože terasa v lodgii Sherpy je opravdu úžasná. Je tak úžasná, že jsem se rozhodl protáhnout své ztuhlé tělo několika pozdravy slunce ještě před snídaní. Jana se přidává, ovšem ta cvičí jógu na zcela jiné úrovni než já. Za hotýlkem na nás kouká krásný zasněžený vrchol. Proti slunci máme údolí a za námi je strmý svah ze kterého jsme včera večer sestoupili. Vidíme několik rozestavěných stúp. Thame je buď hodně náboženská, nebo hodně bohatá vesnice.
Po snídani, už méně oblečení, vyrážíme z kopce dolů na východ. Cesta není úplně z kopce. V levém břehu je to spíše klesající vrstevnice v zaříznutém chodníčku. Ten je tak zaříznutý, až pod ním v roce 2015 často upadlo půl svahu do řeky. Údajně nakupené hromady materiálu zahrnuly řeku, což způsobilo rozvodnění řeky, která ohrožovala spodní vesnice.
Cesta po asi hodině chůze klesla na železný mostek. Dole pod námi je vodou vymletý úzký kaňon. Hned za mostem je malá modlitebna a cesta chvíli stoupá zpět na vrstevnici.
Dostáváme se do další vesnice. Je zde docela nový ženský klášter. Na lehko se jdeme podívat. Probíhá zrovna pudža velmi podobná té v Thangboche. Rozdíl je ten, že zde jsou samé ženy. Nejde to tedy vůbec poznat, protože ženy jsou zcela bez vlasů, ostříhané, ba dokonce oholené na hlavách. Klášter a okolní hory dělají krásné scenérie na focení, moc nespěcháme. Každý si užívá sem, kdy může dýchat, je relativně teplo, jsou nové netradiční výhledy na políčka, řeku, apod. Míjíme také Hillaryho elektrárnu, ze které toho ale moc nevidíme. Snad jen elektrické vedení, které nyní vede údolím a působí trochu jako pěst na oko.
Později cesta docela stoupá. Tedy více, než by člověk čekal od cesty směrem do Lukly. Stoupání vlastně končí až u heliportu nad Namche Bazar. V těchto místech je další zajímavé místo. Je to místo spalování mrtvých. Šerpové spalují své mrtvé vždy na vybraném místě na kopci nad vesnicí. Je tady mnoho skal pomalovaných žlutými a bílými mantrami a někdo správně pronesl, že tady působí divná, negativní energie. Nad místem spalování krouží hejno černých krkavců. Jen překročíte kranici hřebene a vykoukne na vás mnohem veselejší pohled - Namche Bazar z východu. Je až neuvěřitelné, že jsme před pár týdny vyráželi po tom chodníčku na protější straně údolí. Je to jakobychom obešli svět kolem dokola. Je to úžasný pohled, který ve vás vyvolá hrdost. Když sestupujete do vesnice, prostě jste king. Zkušený horal, který může těm udýchaným nováčkům, přicházejícím od Lukly, vyprávět hodiny zajímavých příběhů, které zažil na svých cestách. Na celé skupině je poznat tu hrdost a uspokojení. A mají na to právo.
Končíme zase u naší mamá. Vzpomínáte? Ta jejíž dcera byla druhá na Everestu... Nabíjíme naše vybité přístroje, někdo kupuje různé zásoby (například rum), opět celkem zbytečně nespěcháme.
Vyrážíme možná po hodině a půl s plnými žaludky do údolí. Nyní již tedy stejnou cestou jako směrem nahoru od Lukly. Při sestupu si vychutnáváme dýchající a čisté nováčky. Chudáci ještě přesně neví, co je všechno čeká.
Brzy jsme na dvou mostech. Je zataženo, výhled na Everest se nekoná.
Cesta přes čtyři mosty je nekonečná. Měl jsem pocit, že je to blíže. Cesta celkem často stoupá a nevede vůbec z kopce. Klesáme vůbec do Lukly ? V každém případě za chvíli je přítmí a po další chvíli úplná tma. A my pořád jdeme. Někteří členové skupiny to nesou bez problémů, jiní přestávají mluvit a někteří se pokouší protestovat. Ubytování je ale domluvené a nosiči nás čekají v Ghatu v mé oblíbené lodgii u kláštera. Vím, že se tam všem bude líbit a tak prostě šlapeme. V cíli můžeme být někdy kolem 19 hod. Zase taková hrůza to nebyla. Mohli jsme ale vyrazit dříve a méně se zdržovat na trase a v Namche Bazar.
Po vybalení na čeká večeře a po večeři nejdůležitější část večera. Loučení s nosiči. Děkovaní, večírek. Mám připraveny obálky a vybrané peníze. Nosiči sice dostali svou mzdu (cca 14,5 USD za kg), ovšem je zvykem je navíc odměnit zpropitným ve výši kolem 10 % mzdy. Některé národy dávají určitě i více. Připravil jsem si projev. Bude to zajímavé, protože to musí mít hlavu a patu a zároveň to musí pochopit i nosič, který umí málo anglicky a jeho inteligence často nedosahuje nijak závratně vysoko.
K mému velkému překvapení se řeči ujal jako první leader nosičů George (jak jsme ho pojmenovali, už ani nevím proč). Vyprávěl nám příběh o tom, jak jeden z jeho nosičů už byl unavený v sedle Renjo La, bolela ho hlava a nemohl dále. Taky že mu nikdo nechtěl dát napít, až se našel nějaký turista, který mu poskytl vodu. A že se mu ulevilo až po sestupu na druhou stranu k jezeru. Celý příběh jsem se pokoušel překládat, ale místy to bylo jakoby vytrženo z kontextu. Na závěr už jsme to museli přerušit zpěvem písně "Je sám Phiriri" tedy v překladu něco jako "jsem volný jako pták". Toto píseň jsou Nepálci na oslavách schopni zpívat i 10x dokola.
Na závěr nám nosiči poděkovali za to, že jsme jim svou přítomnosti dali práci a možnost získat peníze.
Musel jsem to přerušit a můj proslov se omezil pouze na vysvětlení, že naopak jsme to my, kdo děkuje za ušetřená kila, námahu a energii. Pak jsem určitě blbě přečetl jejich jména a rozdal obálky. Pak jsme si připili připraveným nápojem rum s colou. Někdo chtěl více rumu, někdo jen colu ale myslím, že to byl vhodně zvolený nápoj. Stejně ho po dvou hrnečcích nahradili Rakší - nápojem z kysané rýže. To milují. Za večer padlo ještě několik Phiriri a jedna "Vysoký jalovec", abychom se taky ukázali, celkově to ale nebylo úplně uvolněné a spontánní. Prostě na obou stranách splněná diplomatická povinnost. Všichni byli po dlouhém dni taky unavení. Zbytek rumu dopijíme až na pokoji, kde na dvou postelích sedí 6-8 lidí a výborně se bavíme. Jenom se to moc nelíbí Korejcům ve vedlejší ložnici. Zeď tady tvoří jen tenká překližka, takže asi celkem randál.